Zveme Vás do historie naší firmy......
aneb jak to všechno paní Hloušková tenkrát začala...
„Přála bych si, abychom jednou udávali trend v tom, co se bude šít,“ říká Kateřina Hloušková, majitelka a provozovatelka šicí dílny Nelly.
Jaké byly začátky dnes úspěšné podnikatelky, co bylo na její více než třicetileté cestě obtížné a jak se vypořádala s náročnými výzvami? Vítejte u prvního dílu seriálu rozhovoru se ženou, která se nebála splnit si svůj dětský sen a navzdory tomu, co jí přinášel život, měla štěstí, že byla v daný moment na správném místě.
Jednotlivé části čtyřdílného rozhovoru postupně zveřejníme na našem blogu. Pojďte se spolu s námi začíst do zajímavých řádků. Třeba zjistíte, že nic není tak, jak se zprvu zdá a že za vším, co je nyní vidět, stojí tvrdá práce a nefalšovaná radost i z drobných z úspěchů.
Co Vás přivedlo k šití? Byla to nutnost nebo jste už jako dítě šila oblečení pro panenky a medvídky?
Začalo to už v dětství. Moje maminka si jednou nebo dvakrát za rok nechávala u švadleny šít šaty a brávala mě s sebou. Už jako čtyřleté dítě. Přesně si pamatuji ten domeček, to okno, kde jsem sedávala a tam jsem se rozhodla, že budu švadlena. Vždycky jsem dostala takové „klůcky“ (kousky), z nich jsem si něco šmodrchala a tam byl ten první nápad. No, pak už to šlo. V první třídě jsem začínala šít na sebe, v páté jsem v tom chtěla chodit do školy – mamka mě učila šít na šlapacím stroji. Tehdy jsem vůbec nevnímala, jestli se to někomu líbilo, nebo nelíbilo. Šila jsem si tak pro sebe, ale už jsem věděla, že stoprocentně budu švadlena.
To znamená, že výběr další školy byl jasný. Nebo ne?
Výběr ano, chtěla jsem jít na švadlenu, jenže v té době brali pouze děti s postižením nebo s jedničkami. To jsem neměla ani jedno. Bylo mi pak vlastně jedno, kam půjdu. Říkala jsem rodičům, ať mě dají na cokoli. Nakonec jsem se šla učit na prodavačku elektro, abych měla alespoň učňák. Šila jsem ale pořád - na sebe a potom i na děti, protože před revolucí nic moc nebylo. Přešívala jsem staré oblečení. Našila jsem jim toho spousty.
A kde se tedy vzala ta prvotní motivace, která vedla k podnikání a založení firmy. Proč jste se tak rozhodla? A jaké byly Vaše první kroky?
To byla úplná náhoda. Po rozvodu jsem šila ještě víc, abych uživila děti. Chodily ke mně hlavně kamarádky. Někomu se to ale nelíbilo a prakticky mě někdo „udal“, takže jsem musela požádat o živnostenský list. I když, on to vlastně živnostenský list ještě úplně nebyl, v roce 1990 to byla registrace. Takže jsem se šla zaregistrovat. Vlastně se mi potvrdilo moje motto: „všechno zlé je pro něco dobré“.
A od teď jste už mohla šít svobodně podle svého?
Nemohla. Protože jsem nebyla vyučená v oboru, řekli mi, že nemůžu šít zakázky, ale pouze opravy s tím, že když budu dva roky šít opravy a udržím si klientelu, můžu si potom požádat o živnostenský list. Anebo mít garanta. Já jsem nechtěla nikoho shánět, tak jsem se pustila do těch oprav. Nebylo to zase tak špatné. Šila jsem hodiny a hodiny i po nocích a vydělala si docela dost peněz, i na nový šicí stroj. A hlavně jsem uživila svoje děti – to byla priorita.
A s novým strojem přišly nové začátky?
Dá se to tak říct. Došla jsem si pro ten „živnosťák“ a začala šít nejprve zakázky – především oblečení „na míru“ a k tomu úpravy; do toho se pak vlastně se těsně po revoluci otevíraly butiky, takže jsem začala šít do komise (kvůli tomu jsme se naučila střihy). Oblečení mělo úspěch a dobře se prodávalo. Tak z toho jsme měla radost.
Potom přišla zakázka od Salewy (rakouská značka) na šití rukavic a bund a současně jsem prošla zkouškou u Josefa Rakoncaje, známého českého horolezce, a začala pro něj šít funkční oblečení.
Foto zleva: Kateřina Klosová, Josefem Rakoncaj a Kateřina Hloušková
Nebylo toho už trochu moc?
Možná ano, mě ale to bavilo, a navíc jsme si k tomu šití přibrala ještě pletení svetrů, protože v té době svetry celkem „letěly“.
Pletení?
Ano. Někde v televizi jsem viděla pletací stroj poháněný motorem. To jsem si říkala, ten je super, ten bych chtěla. Na něj jsem si vzala první úvěr, protože stál přes sto tisíc. Spojila jsem se s panem Bartošem, který měl v Liberci velkoobchod s přízí, a pletla pro něj vzorky do obchodu a na veletrhy. Tohle „období svetrů“ trvalo asi dva nebo tři roky, pak ten trend zase upadal. Ale můžu říct, že jsem třeba před Vánocemi pletla až třináct svetrů denně. To byly hodiny a hodiny pletení. Prioritou ale zůstávalo uživit děti.
A potom zpět k šití?
Ano. Pokračovala jsem v práci pro Josefa Rakoncaje, přidalo se šití pro firmu Hybler a množství práce přibývalo. Zjistila jsem, že už to sama nestíhám a přijala jednu švadlenu. Půjčila jsem si průmyslové stoje od Rakoncaje, abych si je vyzkoušela s tím, že si časem koupím své.
Takže jsme tedy šily ve dvou – vedle sportovního oblečení ještě ubrusy, ubrousky, prostěradla. Potom mě oslovili z Libštátu – to byla LTZ a zase toho bylo víc. Přijala jsem tedy druhou švadlenu, pak třetí a tak dále, až nás bylo sedm.
Občas jsme musela shánět další práci, a tak přibyly pracovní oděvy, kojenecké zboží a podobně.
Pro sedm lidí jste už musela zařídit velké prostory. To už bylo tady v Roztokách?
Ne, to bylo ještě v Semilech. V Roztokách jsme od roku 2012. Ale to předbíháme dobu.
Tak se vraťme zpět. Do kterého roku?
Asi do roku 2001.
V roce 2001 se pro tuto chvíli rozloučíme. Pokračování zajímavého rozhovoru na vás bude čekat v příštím blogu.