Zveme Vás do historie naší firmy......
aneb jak to všechno paní Hloušková tenkrát začala/druhá část..
V minulém blogu jsme se dozvěděli, co přivedlo Kateřinu Hlouškovou, k šití, proč se rozhodla založit firmu a jaké byly její úplné začátky. Rozloučili jsme se v roce 2001. Co se dělo dál? Jakým výzvám musela čelit a jak se s nimi vypořádala?
V roce 2001 začala naše významná spolupráce s Němci. Tehdy mi volal pan Bartoš, že jedna německá firma hledá někoho, kdo by jim šil povlečení. Ten rozjezd byl pomalý. Odběratel k nám byl trochu skeptický, protože jsme byli malá dílna a oni měli navíc špatnou zkušenost z českými dílnami. Nicméně, přijeli a zase to byla zkouška. A musím říct, že docela náročná, ale prošli jsme!
Ten rozjezd byl pomalý a náročný. Kladli důraz na kvalitu a dodržování termínů. Ale platili včas, což se o některých českých odběratelích říct nedalo. Takže jsem si jednou řekla, buď budeme šít pro Němce, nebo vůbec. No, a vzhledem k tomu, že tady sedíme, neskončili jsme. Zůstala práce i pro Rakoncaje nebo semilskou firmu Semileas, tam jsem měla jistotou, že zaplatí.
V průběhu let jsme se dostali z 30 kusů až na 1.200.000, před Covidem to bylo až 1.400.000 za rok (a už se zase vracíme).
No, a jak práce přibývalo, zjistili jsme, že nám je prostor v Semilech malý, a tak jsme hledali nový a naskytla se tato budova v Roztokách. A protože jsem v té době neměla peníze, nadhodila jsem na schůzce v Německu, že je k mání pěkná velká budova, a jestli by ji nechtěli koupit s tím, že my bychom byli u nich v nájmu. Nápad se jim líbil a od roku 2012 jsme tady.
To se tedy podařilo velmi pěkně. A co vybavení, stačilo převést stávající ze Semil, nebo jste pořizovali něco nového?
Co bylo v Semilech, se převezlo, ale samozřejmě, bylo nutné dokoupit nové stroje. Dokoupili jsme obyčejné „jednojehly“ i overlocky. A začala jsem se zabývat myšlenkou koupit poloautomaty. Dnes jich máme pět. Jeden je částečně zadotovaný Evropskou Unií. Na další jsem si musela vzít úvěry, ale jsme, myslím, jediná šicí dílna v Čechách, která tyto automaty vlastní.
Od jednoho kufříkové stroje k šicí dílně plné švadlen a velkých průmyslových strojů to je kus cesty a také jedna výzva za druhou. Která z nich byla ta nejnáročnější?
To je pravda, jedna výzva za druhou ... Když pominu ty úplné začátky, kdy jsem vlastně ani pořádně nevěděla, do čeho jdu, byl to počátek spolupráce s Němci, kteří byli často velmi tvrdí. Ale zase na druhou stranu, díky té jejich tvrdosti a neústupnosti jsem se vypracovala a vybudovala konkurenceschopnou firmu. Od té doby věřím, že šicí dílny typu, jako jsme my, budou mít jednou ještě větší hodnotu, než mají teď.
Ale zpět k výzvám ... Tím nejzásadnějším mezníkem byl zcela určitě Covid. Šili jsme a naštěstí stále šijeme povlečení pro evropské čtyř a pětihvězdičkové hotely. Ty se ale s vypuknutím pandemie uzavřely a nikdo nevěděl, co se bude dít.
Já jsem ale akční člověk, takže se založenýma rukama jsme sedět nezůstali. Rozjeli jsme šití roušek – s kapsičkou, skládané, prostě nic jednoduchého. Našili jsme jich 230.000 a hodně darovali – na faru ve Vrchlabí, do nemocnice v Liberci, na záchranky, do domova důchodců a podobně. Abychom nemuseli zavřít, pracovali jsme na noční a denní směny.
Po změně legislativy, kde teda vláda rozhodla, že se budou dovážet „certifikované“ roušky až z Číny, jsme vzali zakázku šití ubrusů pro španělský Lidl – to byl taky zážitek. Dodavatel si totiž přivezl svůj materiál a stroje a všechno se speciálně skládalo. Dělali jsme na tom od prosince přes celé Vánoce až do března. Ale zvládli jsme to. Zase. A zase jsem měla víc štěstí než rozumu, jak mi kdysi říkávala moje maminka.
Covid byl úspěšně zažehnán a Nelly, nejen, že jej ustála se ctí a nedostala se do ekonomických potíží, ona navíc ještě pomáhala. Změnilo se něco v následujícím období? A jak je to vlastně se samotnou výrobou a které vzory a barvy jsou u zákazníků nejoblíbenější? To všechno zjistíte v následující části rozhovoru.